O co jde
V podstatě o distanční jízdy na bázi překonávání dlouhých vzdáleností. Tratě bývají v délce od 25 až po 160 km, přičemž je daná minimální rychlost, ve většině soutěží předepsána na 9 km/h. Předepsané jsou i povinné veterinární kontroly před startem, během přestávek v průběhu soutěže, v cíli, ale také jeden den po soutěži. Tyto kontroly zamezují přílišnému vyčerpání koní. V tomto sportovním odvětví jezdeckého sportu hraje kvalitní výstroj velice významnou roli (více než v jiných disciplínách), jelikož jezdec tráví v sedle spoustu času. Proto je velmi důležité jak pro něj, tak i pro koně, aby veškerá součást výstroje „padla přesně na chlup“. Při distančních soutěžích jsou také důležití pomocníci, kteří vyčkávají na trati, aby podpořili jezdce s koněm. Závodníci si mohou na chvíli odpočinout a po načerpání sil opět vyrazit.
Jako je tomu u všech jiných sportů, tak i endurance má svá pravidla, která pomáhají chránit jezdce s koněm, ale i jejich okolí, a dovolují porovnat kvality a schopnosti soutěžících. Výstroj je jednoznačně specifikovaná jak pro jezdce, tak i pro koně. Pravidla také určují minimální hmotnost jezdce s jeho výstrojí, ale také podmínky, za kterých dvojice může v daném závodu startovat. Všechny závody jsou konány na vyznačených tratích, kde by jezdec neměl mít problém s orientací. To však neznamená, že při tomto sportu jde pozornost a opatrnost stranou. Soutěž jako taková se dělí na distanční jízdy (jízdy v určitém čase) a na distanční dostihy (jízdy na čas).
Z historie české endurance
Vytrvalost v Čechách má za sebou velmi pohnutou historii. Vytrvalostní ježdění bylo zpočátku založeno na několika nadšencích, věnujících se westernovému ježdění – zejména pak na jezdcích Pony Expressu. Tato skupina se začala pomalu odštěpovat a zabývat se čistě jízdou na dlouhé tratě. Počátkem 80. let se začaly pořádat první vytrvalostní soutěže, v té době známé jako distanční dostihy. Prvními tratě byly na vzdálenost 25 km, ale velice rychle se soutěže začaly prodlužovat a objevovaly se první náměty a způsob přípravy koně i jezdce. Počátkem devadesátých let už existovala poměrně velká skupina jezdců vytrvalosti, která hledala nějaké právní zakotvení v současném jezdeckém sportu. Po několika pokusech o ustanovení vlastního svazu a dlouhém a náročném jednání se zástupci České jezdecké federace se podařilo na konci 90. let vytvořit prostor pro vytrvalostní ježdění pod Českou jezdeckou federací. Tento krok otevřel možnost účasti českých jezdců na oficiálních mezinárodních závodech. Tento fakt pak přinesl rychlé zlepšování kvality přípravy koní a zároveň velmi výrazné zvýšení sebevědomí českých jezdců, protože se každým rokem více a více potvrzuje, že česká vytrvalost má velmi vysokou úroveň. Současně se přijetím vytrvalosti jako discipliny ČJF byla převzata pro tuto disciplinu mezinárodní pravidla a to znamenalo výrazné zpřísnění zejména s ohledem na pohodu a zdraví koně. Funkcionáři, pohybující se v této disciplině, jsou v úzkém kontaktu s funkcionáři FEI, což opět znamená vysokou úroveň připravenosti všech jezdců i koní.
Každoročně se čeští jezdci zúčastňují zhruba 10 významných mezinárodních soutěží v celé Evropě. Dobré pro vnímání českého jezdectví je, že starty v zahraničí jsou velice často korunovány úspěšným absolvováním soutěží na předních místech i přesto, že oproti zahraničí nedisponuje u nás tato disciplina srovnatelným finančním zázemím a přesto, že většina jezdců na vysoké úrovni nemá možnost výběru z několika koní.